Vernisáž

12. 5. v 19:00

Výstava

13. 5.–25. 6. 2026

Srdečně vás zveme na vernisáž výstavy kreseb Žofie Eder v malé galerii Dejvická.

Galerie představuje současné umění v otevřeném prostředí každodenního městského života.

MOTHMARE

Mothmare

sny, ty sny,
chce je klidné anebo se chce jednoduše vyspat beze snů

Mothmare hledání klidu

vztahovost -ožívá v noci

nebojuj v noci povol —

hledá odpočinek přes den a těší se jen na noc – – – nenachází jej
noční zápas

motýly, můry, noční, denní noční motýli, denní můry, denní motýli, noční můry

křehká křídla neúnavně bojující

bojí se, bojí

potrhala se jim křídla, ale ještě létají společně potrhali si křídla, ještě tančí společně

sklání se nad tebou v noci, ale jenom nevědí, jak létat jak si rozsvítit

světlo
– rozsvítím lampičku

a ten prach a třpyt z křídel se rozprostře do vzduchu

opadané kousky křídel
jen spočinou na zemi, na polštáři

jen spočinou
– jen tak si odpočinou

– jen tak si odpočinout.

Mothmare
– jen tak si odplout

mare

– ráno
můry šly spát přiletěli motýli začínají svůj tanec

s konstantním vědomím,

že nastane —- – –

Žofie Eder (*1998) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze. Studovala také na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem a absolvovala zahraniční stáže na Faculdade de Belas-Artes da Universidade de Lisboa, Escuela de Arte San Telmo a na Tenerife. Tyto zkušenosti se promítají i do její vizuální imaginace, zejména v práci s motivy exotických rostlin a organických struktur.

Ve své tvorbě se pohybuje napříč médii – od malby a kresby po práci se dřevem a keramikou. Její přístup je eklektický, propojuje různé materiály, postupy i vizuální jazyky, které se vzájemně prolínají a proměňují. Její práce vychází mimo jiné z vlastních hudebních kompozic, které se promítají do rytmu, vrstvení a časovosti jednotlivých děl. Důležitou roli hraje vztah k přírodě, proměnlivost forem a zachycování momentů v čase, stejně jako osobní zkušenost a vnímání mezilidských vztahů.

Formálně se její tvorba opírá o přírodní struktury, které se v procesu kresby a malby proměňují, rozpadají a znovu skládají. Linie zde často funguje jako nástroj spojování i narušování – jako šev, který drží fragmenty pohromadě, ale zároveň odhaluje jejich křehkost. V posledních pracích klade důraz na kresbu jako koncentrovaný a opakující se proces, který osciluje mezi intuitivním gestem a přesnější, disciplinovanou formou.

V její tvorbě se opakovaně objevuje napětí mezi přibližováním a vzdalováním, mezi spojováním a rozkladem. Protiklady zde nefungují jako opozice, ale jako proměnlivé polohy, které se vzájemně podmiňují a přecházejí jedna v druhou. Cykličnost se tak stává nejen strukturou, ale i principem uvažování – návraty, opakování a vrstvení se postupně proměňují v proces, který může připomínat ruminaci, aniž by byl doslovný. Obrazy fungují jako záznamy těchto pohybů – zachycují stavy, které se proměňují, vracejí a znovu skládají. Napětí mezi křehkostí a zátěží, mezi kontrolou a uvolněním, se promítá jak do formy, tak do samotného procesu tvorby. Opakující se kreslířské postupy mohou působit jako způsob záznamu, ale i jako prostředek postupného uvolnění a transformace.
Její práce nese citlivost k detailu i k jemným posunům ve vnímání každodennosti. Zkušenost s architektonickým a památkovým prostředím se do ní promítá spíše nenápadně – jako smysl pro strukturu, rytmus a skrytý řád, který dává jinak intuitivnímu projevu pevnější ukotvení.

—