Ukrajinské dny – Láska navzdory

Ukrajinské dny – Láska navzdory je přehlídkou současné ukrajinské filmové tvorby – krátké i celovečerní filmy, dále program nabídne výstavu s názvem Povídky o stepi Sofie Korotkevych a cyklus prezentací dobrovolnických spolků pomáhajících Ukrajině různými způsoby.

„Ahoj, jsem na hoře“ (2025), režie: Liza Pyrožková 

Město Izjum, asi 40 km od Charkova, bylo okupováno od března do 10. září 2022. Hned po osvobození se sem sjeli dobrovolníci a novináři – proud pomoci a zvědavosti. Když se v městě teprve začalo obnovovat spojení, lidé museli vylézt na nejvyšší bod, aby mohli zavolat svým blízkým.

„Ahoj, jsem na hoře“ je film-pozorování těchto rozhovorů. Místní obyvatelé, již zvyklí na pozornost novin, mluví do sluchátka hlasitě a otevřeně, jako by poblíž nebyla žádná kamera. Nejdříve to nejdůležitější: „Jsem naživu“. Pak všechno ostatní: každodenní zprávy, vzpomínky, naděje.

Tento film není jen pozorováním, ale také svědectvím o tom, co je to ruská okupace, a ukazuje první kroky lidí k obnově po ní. Film vytváří archiv kolektivní zkušenosti a zaznamenává lásku lidí k jejich zemi.

„Mozaiky Kyjeva“ (2024), režisér Kyrylo Světašov a Svitlana Symaková 

Tento krátký film je o lásce k městu a dědictví. Režiséři Svitlana a Kyrylo vytvářejí novou mozaiku metodou upcyklace na zdi jednoho z kyjevských uměleckých prostorů — nazvali to kulturní upcyklací. 

Na konci filmu Svitlana říká, že neví, jak dlouho dílo vydrží pod širým nebem, ale doufá, že jednou sem bude chodit jejich syn a bude vědět, že mozaiku vytvořili jeho rodiče. V této jednoduché naději je obsaženo mnoho: trvalost, paměť, touha zůstat ve městě nejen fyzicky, ale i kulturně. 

Jednou z bolestných ztrát pro ukrajinskou kulturu bylo zničení mozaiky „Boryviter“ od Ally Horské v Mariupolu. Nedávno se objevily zprávy, že část díla mohla přežít. Ale i kdyby to byla pravda, jedná se pouze o fragment.

Film nám připomíná, že mozaiky na zdech Kyjeva nejsou jen dekorativními prvky, ale cennými uměleckými objekty, které je třeba chránit. Chránit a milovat je znamená uznat je za součást vlastní identity. Láska k městu je také odpovědnost za jeho paměť a právo předat ji dalším generacím: s vlastní mozaikou na zdi nebo stopami těch, kteří zde žili a tvořili před tebou, kteří položili základy pro to, abys se cítil svobodným ve svém domově. 

„Čápi se vždy vracejí domů“ (2023), režisérka Gala Kozjutynska 

Říká se, že v životě každého mileniála přijde okamžik, kdy nutně potřebuje chalupu na vesnici – místo pro samotu, fyzickou práci a únik od městského shonu. Ještě před vypuknutím plnohodnotné války si Gala a Viktor koupili starý dům v Karpatech: hledali – a našli své místo. 

Podzim strávili úpravou tohoto kouta světa: vynesli starý nábytek, sundali ze zdi tapisérii s podobiznou Ježíše Krista, rozebrali postele, naštípali dřevo, vyčistili pec. V této rutině bylo tolik klidu a harmonie, tolik tiché lásky. Pokud v „Mozaikách Kyjeva“ hrdinové chrání městskou krajinu, pak Gala a Viktor chrání venkovský dům. A možná je to dům, který chrání je. Podzim v horách je tichý a mírný: hvězdy se zdají být blíže k zemi, je hodně slunce, plný koš jablek, ručně nasbíraných v sadu. 

A pak přijde zima. Jabloň pokryje jinovatka a slova „chránit to, co miluješ“ nabývají doslovného významu. Válka se dostala i sem – proniká všude. Viktor je povolán do armády, volí si volací znak Čáp – protože čápi se vždy vracejí domů. V květnu padl na frontě. 

Gala se vrací do chalupy sama. Sama dokončuje film. V závěru se objevuje věnování Viktorovi Petrovovi – člověku, který velmi miloval život. 
 
Divadelní představení „Mrkni dvakrát“ (2025), režisér Dmytro Levyckyj 

Mrkat očima je skvělé a prospěšné pro zrak. Žádný stát na světě ještě neměl vůdce, který by zakázal mrkat očima. Nicméně, historie zná případy mučení, kdy byla osoba umístěna do podmínek, kde nebylo možné zavřít oči. Téměř všechna zvířata mrknou. Systémy sledování očí již umožňují vytvářet počítačové hry, kde uživatel ovládá hrdinu pomocí mrknutí. Je to nejméně nápadné lidské gesto, ale někdy má toto gesto rozhodující význam. Mrkni dvakrát – a tento svět se změní. 

Představení vypráví příběhy Jeana-Dominique, Mariny, Uweho a Drewa. V jejich osudech hrálo mrkání očima podivnou roli a změnilo jejich životy.

K shlédnutí představení „Mrkni dvakrát“ dostanou diváci sluchátka a mp3 přehrávač. Ano, je to audiohra. Diváci sedí u stolu ve dvojicích (naproti sobě). Pokud chcete sedět sami, budete mít takovou možnost. Ale pamatujte: jak zpívají fanoušci fotbalového klubu Liverpool, „You will never walk alone“.

Závěr 

Závěrečnou událostí Dnů ukrajinského filmu je doslova vesmír.

Promítneme film „Ty jsi vesmír“ (2025) režiséra Pavla Ostrikova — film, který si diváci v Ukrajině tak oblíbili. 

Země náhle exploduje. Dálkový řidič Andrij, který právě převážel náš odpad na Jupiterův měsíc, je pravděpodobně posledním člověkem ve vesmíru. Jeho osamělost je nekonečná – stejně jako prostor kolem něj. 

Ale najednou se objeví ona – Francouzka, která se nachází miliony světelných let daleko. Pro Andrije se stává jedinou společnicí, adresátkou jeho dlouhých monologů, posledním lidským spojením. A ještě mu zůstávají desky – takže hudba v tomto filmu se stává samostatnou láskou. 

I když si uvědomují omezenost zdrojů a téměř nevyhnutelný konec, tito dva se přesto odhodlají riskovat. Láska v tomto filmu je celistvá – kosmická, tichá, vytrvalá.

*** 

Zveme vás, abyste tyto dny strávili s námi – sledovali ukrajinské filmy a sdíleli zkušenost lásky navzdory všemu. 

Kurátorky filmového programu: Vira Karpinska a Mariia Kosiichuk