24–27/2 2026

Láska navzdory  

Dny ukrajinského filmu v Praze  

Tato zima je dlouhá a vyčerpávající. Když jsme psaly tento text, znovu nás zasypal sníh, na zítra byly zveřejněny rozvrhy výpadků elektřiny a na sociálních sítích se objevilo varování o možném ruském masivním útoku v noci.  

Když jsme začaly připravovat „Dny ukrajinského filmu“ v Praze, přišla zpráva: vrstevník Viry, jedné z kurátorek programu, který byl téměř rok považován za nezvěstného, padl. Třetího února stála u jeho domu na pohřbu a myslela si, že větší tma už být nemůže.  

Zvykly jsme si říkat, že už čtyři roky žijeme v jednom nekonečném únoru – a nikdo neví, kdy skončí. V tomto textu bychom raději mluvily o nenávisti, zlosti a zoufalství, protože to, co s námi rusové dělají, nezapadá do žádného pojmu lásky.  

A přesto – mluvíme o lásce. Ta nikam nezmizí, navzdory tomu, že nevíme, jaký bude (a jestli vůbec bude) zítřek. Láska k našim lidem – živým i těm, kteří už s námi nejsou. K životu. K zemi a prostoru, i když jsou zničené. K městům, kde mezi troskami nacházejí dětské fotografie. K cizincům, kteří se stali našimi blízkými na této společné cestě. 

Možná právě tato tvrdohlavá schopnost milovat nás drží. Protože spolu s rusy přišla tma a spálená pustina. Někdy se zdá, že si už nepamatujeme, jací jsme kdysi byly, a nedokážeme si ani představit život bez této temné přítomnosti. 

Možná právě proto promítáme tyto filmy. Zachycujeme lásku – k našim blízkým, k místům, k paměti – aby nezmizela, aby se předávala dál.  

V těchto dnech budeme v Praze sledovat ukrajinské filmy. Sledovat znamená být spolu. Znamená to pamatovat. Znamená to milovat. Právě proto jsou tyto filmy shromážděny v jednom programu. 

*** 

Zahájení  

Dny ukrajinského filmu zahájí film režiséra Dmytra Hreška „Král Lear: jak jsme hledali lásku během války“ (2023). 

Po plnohodnotné invazi Ruska byly stovky tisíc lidí nuceny opustit své domovy a hledat útočiště v jiných částech země. Užhorod, relativně bezpečné město u hranic s Evropskou unií, se stal pro mnoho z nich dočasným domovem – místem, kde museli začít nový život. Místní divadelní režisér inscenuje „Krále Leara“ a do představení zapojuje přesídlené osoby – lidi bez hereckých zkušeností. Pro ně se tato inscenace stává nejen odreagováním od traumatu, ale také způsobem, jak se najít v nových podmínkách: kým teď můžu být? co můžu dělat? jak se můžu zapojit do společného boje? 

Spojením Shakespeara a této nové reality hledáme společně s režiséry lásku – a nakonec ji nacházíme. 

Když jsme sestavovaly program, bylo jasné, že přirozeným pokračováním tématu divadla a lásky bude audiohra Dimy Levyckého „Mrkni dvakrát“.  

Nasadíš si sluchátka a ponoříš se do světa, který je zároveň jiný a podivuhodně známý. Svět dětství, vzpomínek, momentů, které se zdály nedůležité, ale zůstaly s námi navždy. Protože právě to je láska – něco, co nás provází celý život a najednou se vrací jako nejživější vzpomínka.  Mrkni dvakrát, pokud jsi to také zažil.  

*** 

„Drazí, krásní, milovaní“ (2024), režisér Jurij Rečynskyj 

Jeden z nejtěžších a zároveň nejdůležitějších filmů tohoto programu. Celovečerní film zachycuje události, o kterých ne všichni jsou ochotni mluvit, protože je těžké je snést. Záběry, od kterých se chce odvrátit pohled. Ale realita nedovoluje odvrátit se. 

Film začíná evakuací starších lidí z přední linie fronty. Rusové útočí – a my víme: než město obsadí, zničí ho. Jeden z evakuovaných říká, že se narodil v roce 1942. Prožil zde celý život – a není to jeho první válka. Sousedka se loučí s přítelkyní a slibuje, že se brzy uvidí. Sama zůstává ve městě.  

Dále je zde vybombardovaný dům, kde po částech sbírají tělo. Lidi vozí na soudně lékařskou expertizu, zaznamenávají jejich osobní věci, všichni mají jména a pojedou ke svým rodinám. Sedmnáct těl v autě, které je rozváží do různých měst – Umaň, Vinnycja, Chmelnyckyj, Ternopil, Černovice…  

Zranitelnost je zde odhalena do krajnosti. Ale i v této temnotě se objevuje láska, která se projevuje v nejmenších detailech.  

*** 

Ukrajinské dny – Láska navzdory je přehlídkou současné ukrajinské filmové tvorby – krátké i celovečerní filmy, dále program nabídne výstavu s názvem Povídky o stepi Sofie Korotkevych a cyklus prezentací dobrovolnických spolků pomáhajících Ukrajině různými způsoby.

„Ahoj, jsem na hoře“ (2025), režie: Liza Pyrožková 

Město Izjum, asi 40 km od Charkova, bylo okupováno od března do 10. září 2022. Hned po osvobození se sem sjeli dobrovolníci a novináři – proud pomoci a zvědavosti. Když se v městě teprve začalo obnovovat spojení, lidé museli vylézt na nejvyšší bod, aby mohli zavolat svým blízkým.  

„Ahoj, jsem na hoře“ je film-pozorování těchto rozhovorů. Místní obyvatelé, již zvyklí na pozornost novin, mluví do sluchátka hlasitě a otevřeně, jako by poblíž nebyla žádná kamera. Nejdříve to nejdůležitější: „Jsem naživu“. Pak všechno ostatní: každodenní zprávy, vzpomínky, naděje.  

Tento film není jen pozorováním, ale také svědectvím o tom, co je to ruská okupace, a ukazuje první kroky lidí k obnově po ní. Film vytváří archiv kolektivní zkušenosti a zaznamenává lásku lidí k jejich zemi.  

„Mozaiky Kyjeva“ (2024), režisér Kyrylo Světašov a Svitlana Symaková 

Tento krátký film je o lásce k městu a dědictví. Režiséři Svitlana a Kyrylo vytvářejí novou mozaiku metodou upcyklace na zdi jednoho z kyjevských uměleckých prostorů — nazvali to kulturní upcyklací. 

Na konci filmu Svitlana říká, že neví, jak dlouho dílo vydrží pod širým nebem, ale doufá, že jednou sem bude chodit jejich syn a bude vědět, že mozaiku vytvořili jeho rodiče. V této jednoduché naději je obsaženo mnoho: trvalost, paměť, touha zůstat ve městě nejen fyzicky, ale i kulturně. 

Jednou z bolestných ztrát pro ukrajinskou kulturu bylo zničení mozaiky „Boryviter“ od Ally Horské v Mariupolu. Nedávno se objevily zprávy, že část díla mohla přežít. Ale i kdyby to byla pravda, jedná se pouze o fragment.  

Film nám připomíná, že mozaiky na zdech Kyjeva nejsou jen dekorativními prvky, ale cennými uměleckými objekty, které je třeba chránit. Chránit a milovat je znamená uznat je za součást vlastní identity. Láska k městu je také odpovědnost za jeho paměť a právo předat ji dalším generacím: s vlastní mozaikou na zdi nebo stopami těch, kteří zde žili a tvořili před tebou, kteří položili základy pro to, abys se cítil svobodným ve svém domově. 

„Čápi se vždy vracejí domů“ (2023), režisérka Gala Kozjutynska 

Říká se, že v životě každého mileniála přijde okamžik, kdy nutně potřebuje chalupu na vesnici – místo pro samotu, fyzickou práci a únik od městského shonu. Ještě před vypuknutím plnohodnotné války si Gala a Viktor koupili starý dům v Karpatech: hledali – a našli své místo. 

Podzim strávili úpravou tohoto kouta světa: vynesli starý nábytek, sundali ze zdi tapisérii s podobiznou Ježíše Krista, rozebrali postele, naštípali dřevo, vyčistili pec. V této rutině bylo tolik klidu a harmonie, tolik tiché lásky. Pokud v „Mozaikách Kyjeva“ hrdinové chrání městskou krajinu, pak Gala a Viktor chrání venkovský dům. A možná je to dům, který chrání je. Podzim v horách je tichý a mírný: hvězdy se zdají být blíže k zemi, je hodně slunce, plný koš jablek, ručně nasbíraných v sadu. 

A pak přijde zima. Jabloň pokryje jinovatka a slova „chránit to, co miluješ“ nabývají doslovného významu. Válka se dostala i sem – proniká všude. Viktor je povolán do armády, volí si volací znak Čáp – protože čápi se vždy vracejí domů.  V květnu padl na frontě. 

Gala se vrací do chalupy sama. Sama dokončuje film. V závěru se objevuje věnování Viktorovi Petrovovi – člověku, který velmi miloval život. 
 
Divadelní představení „Mrkni dvakrát“ (2025), režisér Dmytro Levyckyj 

Mrkat očima je skvělé a prospěšné pro zrak. Žádný stát na světě ještě neměl vůdce, který by zakázal mrkat očima. Nicméně, historie zná případy mučení, kdy byla osoba umístěna do podmínek, kde nebylo možné zavřít oči. Téměř všechna zvířata mrknou. Systémy sledování očí již umožňují vytvářet počítačové hry, kde uživatel ovládá hrdinu pomocí mrknutí. Je to nejméně nápadné lidské gesto, ale někdy má toto gesto rozhodující význam. Mrkni dvakrát – a tento svět se změní. 

Představení vypráví příběhy Jeana-Dominique, Mariny, Uweho a Drewa. V jejich osudech hrálo mrkání očima podivnou roli a změnilo jejich životy.  

K shlédnutí představení „Mrkni dvakrát“ dostanou diváci sluchátka a mp3 přehrávač. Ano, je to audiohra. Diváci sedí u stolu ve dvojicích (naproti sobě). Pokud chcete sedět sami, budete mít takovou možnost. Ale pamatujte: jak zpívají fanoušci fotbalového klubu Liverpool, „You will never walk alone“.  

Závěr 

Závěrečnou událostí Dnů ukrajinského filmu je doslova vesmír.  

Promítneme film „Ty jsi vesmír“ (2025) režiséra Pavla Ostrikova — film, který si diváci v Ukrajině tak oblíbili. 

Země náhle exploduje. Dálkový řidič Andrij, který právě převážel náš odpad na Jupiterův měsíc, je pravděpodobně posledním člověkem ve vesmíru. Jeho osamělost je nekonečná – stejně jako prostor kolem něj. 

Ale najednou se objeví ona – Francouzka, která se nachází miliony světelných let daleko. Pro Andrije se stává jedinou společnicí, adresátkou jeho dlouhých monologů, posledním lidským spojením. A ještě mu zůstávají desky – takže hudba v tomto filmu se stává samostatnou láskou. 

I když si uvědomují omezenost zdrojů a téměř nevyhnutelný konec, tito dva se přesto odhodlají riskovat. Láska v tomto filmu je celistvá – kosmická, tichá, vytrvalá.  

*** 

Zveme vás, abyste tyto dny strávili s námi – sledovali ukrajinské filmy a sdíleli zkušenost lásky navzdory všemu. 

Kurátorky filmového programu: Vira Karpinska a Mariia Kosiichuk